V Evropské unii se každý rok vytřídí zhruba 40 procent celkového množství elektroodpadu. Největší množství tvoří velké domácí spotřebiče, jako je pračka nebo lednička. Hluboko pod nimi se nachází zábavní elektronika nebo fotovoltaické články, dále počítače a tiskárny a nakonec malé domácí spotřebiče, jako jsou například vysavače. Vůbec nejmenší podíl v celé hierarchii elektroodpadu tvoří zdravotnické přístroje nebo elektrické nářadí.

Pračka, myčka, lednička, trouba nebo vysavač nám podle nedávné britské studie, o níž informovala česká spotřebitelská organizace dTest, vydrží minimálně 13 a maximálně něco přes 20 let. Nejčastějším problémem pračky jsou poruchy bubnu a elektroniky, u myčky zase poruchy s odčerpáváním vody a u trouby prasklé světlo. Lednička většinou v domácnosti končí kvůli přílišné námraze a hromadění ledu v ní nebo kvůli nestálé teplotě. Vysavač zase vyhazují lidé ve chvíli, kdy ztratí své sací schopnosti.

Když se tak stane, je potřeba zařízení správně zlikvidovat. To znamená nevyhazovat ho spolu se smetím do běžné popelnice, ale řádně jej vytřídit. Ledničku, televizi nebo jiné domácí spotřebiče by spotřebitel měl odnést na sběrný dvůr. Jen tak totiž mohou být některé jejich části zužitkované, a to například materiálovým nebo energetickým využitím materiálů získaných zpracováním.

Části starého zařízení, které mohou být potenciálně nebezpečné pro životní prostředí, se zlikvidují takovým způsobem, aby neškodily přírodě. Za recyklaci, či ekologickou ilkvidaci při nákupu nového spotřebiče či jiného elektrozařízení zákazník platí tzv. recyklační příspěvek.

Rozdíly mezi členskými státy
Přestože se rok od roku míra recyklace elektroodpadu zvyšuje, mezi členskými státy panují značné rozdíly. Chorvatsko zvládne každý rok vytřídit více než 80 procent elektroodpadu, Estonsko či Bulharsko něco málo pod 70 procent. V České republice je to necelá polovina. Naproti tomu, na Maltě, v Rumunsku nebo na Kypru nezvládnou vytřídit ani třetinu elektroodpadu.

Důvodů takových rozdílů je několik. Lišit se v prvé řadě může kvalita implementace evropských směrnic (zejm. směrnice o elektroodpadu) a přístup jednotlivých vlád k jejich obsahu. S tím může souviset i ochota spotřebitelů odnášet stará nefunkční zařízení na ta správná místa, nebo odpovědnost výrobců realizovat a financovat zpětný odběr elektroodpadu.



Roli hraje podle generálního ředitele kolektivního systému REMA Davida Vandrovce rovněž subjekt, který se na sběru elektroodpadu podílí. "Ten může být buď státní, respektive monopolní, nebo je v dané oblasti otevřeno tržní prostředí.“ Podle Radka Hacaperky, generálního ředitele Sdružení výrobců spotřebičů (APPLiA CZ), záleží i na tom, zda v zemi funguje jen jeden systém na zpětný odběr elektroodpadu nebo jich je více „Někde probíhá realizace vlastními silami výrobce, někdy prostřednictvím subdodavatelů, někde jen evidenčně,“ upřesnil.

„Praxe z některých členských států ukazují, že klíčovou roli hraje efektivní způsob sběru, který nezatěžuje obyvatelstvo ani výrobce zbytečnými požadavky, ale umožňuje se zbavit vysloužilého elektrozařízení efektivním způsobem. Pokud navíc v dané lokalitě existují efektivní recyklační kapacity a následně má druhotná surovina jednoduché uplatnění, je pozitivní výsledek podpořen i jasným příkladem pro obyvatelstvo, že jejich aktivita má smysl – např. z vysloužilého elektrozařízení se stal smysluplný výrobek každodenního užití,“ vysvětlil David Vandrovec, generální ředitel společnosti REMA Systém, která se zabývá zpětným odběrem elektrozařízení a baterií. Problermatiku vidí i v souhrnných statistikách. Členské státy se totiž mohou lišit v postupu měření a každý může sledovat jiné faktory či počítat množství jinými ukazateli.

V této souvislosti Soňa Jonášová, ředitelka českého Institutu cirkulární ekonomiky (INCIEN), připomenula, že není možné zaměňovat pojmy třídění a recyklace. "Třídění je první krok, kdy spotřebitel od běžného odpadu oddělí to, co lze dále recyklovat. Recyklace je tedy až následný proces, kdy se části využitého výrobku dá v podstatě druhý život a zužitkují se pro další účely."

Pozitivní vize do budoucna
Změny by mohly přijít v následujících letech. Evropská komise ve své loňské aktualizaci plánu oběhového hospodářství navrhla mimo jiné v rámci EU zavést „právo na opravu“ nebo lepší informovatelnost spotřebitele o uhlíkové stopě výrobků či jejich dalšího zpracování. To by mělo pomoci omezit už tak rostoucí odpad. Unijní exekutiva mimo jiné zamýšlí zavést i systém odměn na podporu recyklace elektroniky. Více informací k připravované iniciativě "právo na opravu" najdete zde.

Zdroj: EURACTIV.cz, autor Pavla Hosnedlová. Foto: istockphoto.com